Tanec je výmluvnější než striptýz!

Srdce pláče a hlava třeští. Pak zazní první tóny. Stačí kousek volného místa, hudba a tělo, aby člověk prožil slavnost smíření sám v sobě. Tanec se stává jeho modlitbou i vykoupením.

Záleží jen na člověku, zda mu vdechne život vnitřním zaujetím, nebo jestli bude klopýtat naučenými kroky v rytmu hudby. Každý tanec je totiž malý striptýz duše. A pokud se neodvážíme odhodit zábrany a vykročit ven z bludného kruhu uzavřenosti, ztratí veškeré kouzlo.

Tancem k sobě

„Dnešní lidé jsou přesyceni lákadly. Myslí si, že nepotřebují obřad. Uzavírají se do sebe, nedokážou vyjít ven se srdcem na dlani. Pro uvolnění si dají spíš panáka alkoholu,“ podotýká pardubický taneční mistr Petr Balán. „Důstojní lidé už zapomněli, jak se uvolnit. Hromadí se v nás stres, chybí spontaneita, nemáme kde si vybít agresivitu. Když se těmito emocemi naplní tanec, je vlastně jedno, jak se hýbáme. Přesně tady nastává moment pro taneční terapii. Svým klientům jsem při ní zavázala oči, aby se nestyděli, pouštěla různé rytmy a nechala je tancovat. Zpočátku byl ještě vidět ostych, ale po dvou dnech tancovali spontánně a sami, uvolnění a spokojení. Takže až vám bude smutno, vytvořte si sbírku skladeb, které máte nejraději, pusťte hudbu a dejte průchod emocím – ani si nemusíte zavazovat oči,“ radí psycholožka Vlasta Svobodová.

Ostatně do rytmu si ráda poskočí sama Zubatá i s kosou. Kostlivci víří už na reliéfech etruských hrobů stovky let před narozením Krista. V 11. století pak mrtví berou do kola živé v groteskním tanci (dance macabre, danza de la muerte, Totentanz), který upomíná na pomíjivost bytí. Hrůzný tanec smrti, se stává oblíbeným tématem evropských umělců od gotiky po romantismus. Křepčící kostry si na jejich obrazech odvádějí lidi v nejrůznějších situacích – papeže rokujícího s císařem o světské moci, krále i s jeho knížecími vazaly, licoměrné preláty. Neoblomná Smrt, symbol rovnosti všech lidí, roztáčí rytíře, měšťany, řemeslníky, učence, sedláky i žebráky, staré i mladé. Dokonce děti musí vstát z postýlek a následovat ji.

Erotika ve tříčtvrtečním rytmu
Tanec provází lidstvo od jeho zrození. V jeskyních severního Španělska se našly otisky nohou pravěkých lidáí, které prozrazují, že už před 14 000 lety pěstovali tance obřadní i erotické. Touhu rvát se a zabíjet, radost z úlovku, obavy z nepřízně osudu, potřebu sexu, to vše uměli naši předkové vyjádřit tělem. V jedné pasáži se tanečník kmene stal medvědem, ve druhé lovcem, ve třetí větrem.

Starověké zemědělské národy vyjadřovaly monotónním tanečním pohybem přírodní cykly. Staletí míjela a tanec se měnil. Stával se složitější, více propracovaný. A také pozorně sledovaný církví i důstojnými matrónami, zda nepřekračuje hranice dobrých mravů. Vznikly tance kolové i řadové, unylé panské basse dances i temperamentní lidové odzemky.

Pokračování ZDE.