Úcta k člověku

Velmi zajímavý text. Sice hodně obecný, ale zkuste se na to podívat jako na vztah trenér/žák.

Spisovatelka Božena Němcová napsala, že úctu si člověk nezískává hrdostí, ale láskou. Skutečně stačí mít otevřené a laskavé srdce, abyste si získali úctu? A ke komu ji cítíte vy? Ke všem bez rozdílu, nebo pouze k některým, kteří si ji z nějakého důvodu takzvaně zaslouží?

text Elena Jesenská

Úcta

Všichni občas voláme po úctě. Třeba když máme pocit, že si nikdo neváží naší práce, ba co víc, že si vůbec nevšimne, jak se snažíme „Nevidíš, co dělám? Ne­vážíš si mojí práce ani mě. Nemáš ke mně žádnou úctu“ Nebo když někdo naši práci kazí „Nemůžeš mít alespoň trochu úcty?“ Když čeká­me na partnera, on se vrátí pozdě a nedá nám vědět. ,,Tohle se nedě­lá. Nemáš ke mně ani špetku úcty!“. Také když nám děti přerostou přes hlavu a jejich chování vůči nám je všechno jiné, jenom ne uctivé. „Se mnou tímhle tónem vůbec mluvit nebudeš, to si vyprošuju. Jako ro­dič si snad zasloužím trochu úcty!“. Někdy si přejeme úctu i od lidí, kteří nám nejsou moc sympatičtí, a my zase nejsme sympatičtí jim. Když to jde, navzájem se vyhýbáme. Když to nejde a musíme se potkat (rodinná oslava, firemní večírek), doufáme, že nám prokážou aspoň tolik úcty, že nás pozdraví a nebudou se nám ostentativně vyhýbat. Ale uděláme my totéž pro ostatní?

Míra úcty

Odpověď není jednoduchá. Záleží na konkrétní situaci, na celkovém vztahu, momentálním rozpoložení i na tom, jaký má kdo k úctě po­stoj. Mnozí prokazují úctu ze zásady jen těm, kteří si ji podle jejich názo­ru zaslouží, a to praktikují i vůči rodičům a dalším příbuzným včetně tchyně, vůči učitelům, kteří učí je jich děti, a někdy i vůči partnerům. Je jim jedno, kdo to je, když si úctu nezaslouží, má smůlu. Nedostane ji. Jiní berou úctu tak, jak je definova­ná v psychologickém slovníku PavIa a Heleny HartIových: „úcta – re­spektování druhé osoby či objektu jako hodnoty“ Tady naopak nezáleží na tom, s kým máme tu čest, a jak tu úctu cítíme vůči všem. Její míra není stejná, vždycky si někoho bu­deme vážit více a jiného méně, je­den nám bude svými činy či postoji sympatičtější než druhý, ale obecně máme úctu k člověku jako takové­mu. Respektujeme ostatní bez ohledu na to, co dokázal, odkud pochá­zejí, jaké politické názory vyznávají a jakou barvu má jejich pleť.

Koho, čeho, proč

Udělali jsme malou anketu, aby­chom zjistili, koho, čeho a proč si lidé nejvíce váží a naopak neváží. Výsledky jsou zajímavé. Pokud jde o povolání, zatímco v několika mi­nulých stoletích se těšili všeobecné úctě lékaři a učitelé, v posledních minimálně deseti, spíše dvaceti le­tech si úctu, zdá se, zaslouží jen ty největší kapacity ve svém oboru, ale celkově úcta k těmto povoláním mizí. Devětatřicetiletý Daniel, který vystudoval medicínu, pár let praco­val jako doktor v nemocnici a teď’ se živí jako manažer, k tomu říká. „Když jsem si coby student gymná­zia dával přihlášku na medicínu, byla to prestižní záležitost. Z naší třídy šli na medicínu ti, kteří měli v průběhu studia nejlepší známky. Jako kdy­by platila přímá úměra, když se bu­deš dobře učit, budeš doktorem. Jít na doktora něco znamenalo mezi dospělými, moje rodina na mě byla pyšná, a znamenalo to něco i me­zi spolužáky. Dneska to nezname­ná vůbec nic a není to jen situací v našem zdravotnictví“. Pětatřicetiletá Vlaďka jeho slova potvrzuje „Vzpomínám si, že jsem si o spolu­žákovi ze střední, který šel na me­dicínu, myslela Ten je tedy dobrý! Ted’si vážím jen těch, kteří v oboru něco dokázali, ale aby se mi zatajil dech při setkání s doktorem, který na obvodě předepisuje antibioti­ka, to v žádném případě “ Učitelé to mají ještě o něco horší. Určitě znáte ironické tvrzení „Kdo umí, umí, kdo neumí, učí“. Kdysi ceněné povolání bývá terčem posměchu. Učitelé už nemají formální autoritu, neformální si každý získat neumí (přinejmen­ším ne u všech žáků ve třídě), spo­lečnost se o nich nevyjadřuje právě lichotivě – a to se pak cizí děti v pu­bertě těžko přesvědčují, že by měly sedět na místě, poslouchat výklad, neposílat SMS a dělat domácí úkoly. Z ankety také vyplynulo, že lidé ne­mají příliš velkou úctu k právníkům, třebaže je potřebují, protože je po­važují za vychytralé a myslící pouze na vlastní prospěch. Dobře naopak dopadli vědci hledající léky, které by pomohly vyléčit závažné choroby. Čtyřiatřicetiletá historička Zuzana uvedla „Mám úctu k lidem, kteří se starají o nemocné, tělesně po­stižené, chovají se hezky k druhým a pomáhají opuštěným zvířatům “

Minulost a současnost

Úcta je poměrně zvláštní fenomén. Stále častěji se ozývají hlasy, že úcta k člověku mizí, že dnes si jeden druhého neváží a že mladší genera­ce netuší, co to je vážit si starších lidí a stáří vůbec. Mladší generace zase tvrdí, že ti starší nemají úctu k jejich názorům, a to jenom proto, že se jim nepodařilo posbírat dost zkušeností, což mladí lidé ne­považují za pádný argument. Do­slova pak někdy říkají. Když on nemá úctu ke mně, proč já bych ji měl mít k němu? Jen proto, že je starší? Jestli je starší a tak zkušený, jak se chlubí, ať se podle toho také chová“ Lidé mají často tendenci srovnávat minulost se současnos­tí a na základě rodinných vztahů, jaké znají třeba z Babičky Boženy Němcové, kde panovala úcta mezi členy rodiny, tvrdí, že dříve si lidé jeden druhého více vážili, že děti měly větší úctu k rodičům a že to, co si dovolí dnešní generace, by si děti dříve nikdy nedovolily. Částeč­ně je to pravda. Zdá se, že v malých skupinách (například v rodinách) je úcty dohromady skutečně méně. Na druhé straně se snad nikdy v historii nemluvilo tak zaníceně o lidských právech, nikdy nevznik­lo tolik deklarací a chart lidských práv jako v uplynulých sto letech, nikdy se tolik nedbalo na dodržová­ní lidských práv a nikdy nebyla tak velká snaha zrovnoprávnit všechny menšiny a etnika. Dvacáté století bývá označováno jako století dítěte, v jeho průběhu byly přijaty hned tři dokumenty o právech dítěte. Podle francouzského historika Philippa Ariese bylo dětství objeveno teprve nedávno, zatímco v minulosti bylo toto období života téměř ignorováno. Říká, že dítě se v rodině stalo „králem“ Jak je tedy možné, že zatímco z širšího hlediska se úcta k člověku zvyšuje, z užšího hlediska je podle mnohých menší?

Vaše volba

Sociolog Francois de Singly vysvět­luje tento rozpor tím, že současná společnost je oproti společnos­tem minulým stále více individu­alizovaná. Člověk žije a je vnímán stále více jako individuum, které je vyvázané ze skupin a komunit, jež ho v minulosti pevně určovaly. Je jakousi samostatnou jednotkou, je stále více autonomní a nezávislý na těchto skupinách, nepotřebu­je je tolik, protože si dokáže pora­dit i bez nich. Nepostaráš se o mě, když já pro tebe neudělám tohle? Nevadí, máme přece sociální sys­tém a ten to udělá. „Dříve se lidé v rodině či komunitě v místě bydliš­tě potřebovali. Museli spolu vycházet, a aby spolu lidé vycházeli, bylo třeba, aby k sobě byli přinejmenším zdvořilí. Existovala podstatně větší formální autorita. Když dnes řeknete dítěti, že jste mu věnoval dvacet let života a starali se a teď je řada na něm, odpoví vám, že to byla vaše volba. Vy jste si to vybrali, vy jste se rozhodl, že ho přivede­te na svět a budete se mu věno­vat. Ono se nikoho o nic neprosilo, z čehož pro něj vyplývá, že vám nic nedluží Není to tak ve všech rovinách, avšak je to postoj, který za
ujímá stále větší počet lidí, a ten­to postoj je v souladu s tím, kudy se ubírá moderní společnost. Mo­derní společnost klade velký důraz na jednotlivce a na jeho práva Člověk jako jedinec má mnohem větší svobodu volby, rozhodování a pro­jevu, než jak tomu kdy bylo v minu­losti. Všichni si přejeme svobodu volby a rozhodování, ale musíme si také uvědomit, že to s sebou nese některé negativní důsledky Indi­vidualismus je dobrá věc, dokud člověk nezačne ty ostatní potřebo­vat, protože je například příliš starý nebo onemocní a není schopen se sám o sebe postarat“.

Lidská práva

Historie lidských práv bývá sledo­vána v dokumentu Magna Charta Libertatum, jehož podpis si na anglickém králi Janovi vymohli angličtí šlechtici již roku 1215. V době vzniku sloužil především jako záruka šlech­tické vrstvě proti svévoli krále, prů­během staletí však značně ovliv­nil rozvoj anglického obyčejového práva a dochází k rozšíření různých práv i na další poddané. Za důležitý mezník bývá pokládána druhá po­lovina 18 století, kdy osvícenství začalo připravovat půdu pro nástup liberálních demokracií. V jeho rámci vznikla snaha o rozšíření hlavních práv na široké vrstvy obyvatelstva. V té době byly také formulo­vány první listiny práv, které měly význam politický i právně ústav­ní. Nejvýznamnějším i dokumenty této epochy jsou listiny práv vydá­vané některými státy ve vznikajících Spojených státech. Deklarace práv člověka a občana. Z iniciativy slav­ného spisovatele Emila Zoly vznikla v Paříži v roce 1898 Liga pro lidská práva a o třicet let později byla nej­početnější francouzskou organizací na ochranu lidských práv. Jako reak­ce na 2 světovou válku byla v OSN přijata Všeobecná deklarace lid­ských práv, která označila všechny lidské bytosti za svobodné a rovno právně bez ohledu na pohlaví, rasu, národnost a náboženství. Deklarace sice není právně závazná, nicmé­ně se stala součástí ústav různých států a díky ní se začalo objevovat stále vice spolků a organizací, kte­ré se ochranou lidských práv za­bývají. Za všechny můžeme jme­novat Amnesty International či Human Rights Watch.

Osobnost a chování člověka

Hnutí za lidská práva propagující větší úctu k člověku mají ve svých listinách obvykle zakotven boj proti xenofobii a rasismu. Překonání xe­nofobních pudů považuje sociolog Francois de Singly za důkaz toho, že všeobecná úcta člověka k člo­věku v moderní společnosti je z his­torického pohledu na velmi dobré úrovni. Kromě hnutí za lidská práva na tom mají velkou zásluhu také média, která nám umožňují pozná­vat, a tím i chápat rozličné kultury Xenofobie znamená doslovně pře­loženo „strach z cizího, z neznámé­ho“. Xeno je řecká předpona s vý­znamem cizí, neznámý, fobie je pak definována jako strach, někdy jako chorobný strach. Tento strach, oba­vu z cizího a s tím spojenou opa­trnost mají pudově zakódovanou všichni živočichové. Je to přírodní mechanismus, jenž pomáhá přežít. Ovšem už nežijeme v jeskyních a znakem úcty je, že většinou iraci­onální a na předsudcích založené pocity, které vzbuzují strach z neznámého, dokážeme racionálně zpracovávat. V každém případě pro úctu platí: Když ji nemám k jiným, nemůžu čekat, že ji budou mít oni ke mně. A je jedno, jestli se pohy­bujeme v obecném měřítku, nebo v úzkém kruhu rodiny. Bez úcty a respektu k ničemu a nikomu si úctu ani respekt nezískáme.

DALŠÍ INFORMACE

Tatjana Šišková: Výchova k toleranci a proti rasismu, Portál
Eva Cíková, Petra Schrönerová: Náměty pro multikulturní výchovu, Portál
Milan Machovec: Problém tolerance v dějnách a perspektivě,
Academia www.omnesty.cz

Za informaci velmi děkujeme Petrovi Bartuňkovi.