To všechno může znít hrozivě, ovšem pokud o sebe budeme pečovat (a to jak zvnějšku, tak zevnitř), měly by se nám všechny tyto problémy zdaleka vyhnout. Pamatujme především na to, že vždy je jednodušší prevence před řešením už existujícího problému.

V dnešní době se dá najít mnoho specialistů na výživu, a to jak u nás, tak ve světě, a právě jejich služeb bych doporučila využít, jelikož sestavení jídelníčku je, byť se to tak nemusí zdát, poměrně složitá věc. Každý den byste totiž měli přijmout určitý objem vlákniny, proteinů, tuků, vitamínů, minerálů a stopových prvků. Každá z výše uvedených nám potřebných živin se však nachází v jiné potravině a v různém množství, tudíž je relativně náročné vytvořit si sám bez hlubších znalostí o výživě vlastní jídelníček.

Ať už chce tedy člověk, a zvláště pak sportovec, dobře pečovat o své tělo, a to nejen zvnějšku ale i zevnitř, a třeba i shodit (či naopak nabrat) nějaký ten kilogram živočišné váhy navíc, pak nejlepší cestou bude právě změna a následné dodržování jídelníčku.  Obecně platí, že by změna neměla být násilná. Každý z nás si jistě dokáže ve světě zdravé výživy najít nejméně pár kousků, které mu zachutnají – ty si pak zapíšeme do svého jídelníčku a mnohem snadněji si na ně zvykneme.

Nezapomínejme ani na pitný režim – dospělý člověk by měl vypít zhruba čtyři decilitry čisté neperlivé vody na každých deset kilo své váhy. To ovšem není všechno – člověk něco vypotí a něco vysportuje. Co se týče sportu, tady samozřejmě záleží na jeho druhu a intenzitě. Při sportování ovšem neztrácíme jen vodu, ztrácíme i minerální látky, které je nutno doplnit, a tak na našem trhu najdeme například i speciální přípravky na doplnění těchto látek (v nabídce jsou v mnoha různých příchutích).

Hodně pít, dbát na zdravou stravu a pokud možno se vyhýbat stresovým situacím – to jsou nejdůležitější informace k udržení duševní i fyzické pohody.

Radka Tuháčková.

Existuje opravdu hodně způsobů stimulování motivace tanečníků pomocí negativních informací a negativních emocí, nutících tanečníky vztekat se a dokázat svou plnocennost a perspektivnost. Takové způsoby ovšem probouzí takzvaný sportovní vztek, ale také ubíjejí tvůrčí základy. A kromě toho vyvolávají takové způsoby stimulace u tanečníka vnitřní konflikt, kdy se nesnaží ani tak rozvíjet nové schopnosti, jako spíš odstranit ty nevhodné. Takový vnitřní boj ubírá velmi mnoho energie a tanečník časem doslova ztrácí sílu, přestává být energickým, rychle se unaví, onemocní.

Pokud chcete pracovat se „sportovním vztekem“, není důležité naučit se ho vyprovokovat, ale spíš ho vyvolat, humorem, vřelostí a podporou, lehkou a jemnou ironií, odměňovat každý sebemenší postup pochvalou. Umíte-li vést trénink tak, aby tanečník necítil odpor k sobě nebo k Vám nebo k partnerovi nebo k tréninkové zátěži a přitom cítil, že doopravdy mění svou taneční úroveň, máte výborné podmínky k vytvoření silné motivace.

Silná motivace se, jak známo, posiluje úspěchy. A to nejen vítězstvím na soutěži, ale každodenními vítězstvími v tělocvičně. Něco se ještě podařilo udělat, změnit, a to už je důvod k mobilizaci energie pro nové cíle.

Na závěr chci říct, že motivace tanečníků, podíváme-li se na ni důkladněji, není jejich problémem. Tanečníci žijí se svou slabou motivací a nijak tím netrpí. Trpí tím trenéři a jejich utrpení spočívá v tom, že jejich konání nepřináší kýžené výsledky. Zde je jen jedno přesné doporučení: přezkoumejte, čím to je, že jsou Vaši tanečníci nemotivovaní:

Jak berete jejich zodpovědnost na sebe?

Jak jim ubíráte energii?

Jak jim berete morálku?

Jak jim svým vlastním chováním předáváte slabou motivaci?

Co se stalo s tím konkrétním tanečníkem, že to vedlo k danému stavu věcí?

Jak přesně ovlivňují tanečníka jeho rodiče a jak jim to můžete pomoci pochopit?

Jaká je atmosféra ve Vašem klubu? Jaké nepsané zákony má a jaká nevyřčená pravidla tam vznikají?

Je také důležité pochopit, že jakákoli zpětná vazba, kterou dostanete od Vašeho tanečníka nebo jeho rodičů, Vám přináší informaci o tom, co se zrovna děje, jaký máte vliv na vznik té či oné situace, kde jste se dopustili chyby a následně, jak ji můžete napravit.

Vím, že mezi širokou veřejností se traduje stereotyp, že psychologickou pomoc potřebuje člověk pouze ve skutečných, kritických situacích. Musím poznamenat, že taneční sport je chronická skutečná kritická situace pro všechny zúčastněné, je to jeden ze způsobů života, které ničí psychiku člověka, pokud se u něj ještě nevytvořil osobní ustálený, harmonický postup, jak přijímat události v životě obecně. A právě tato situace se může silně rozvinout a uklidnit, když má člověk možnost opřít se o adekvátní náhled na svět a psychologickou podporu. Nepočítám, že by v současné společnosti bylo mnoho matek a otců se znalostí psychologie právě pro takovou podporu a pohled na svět ve sportovním prostředí, proto vyzývám Vás, jako zainteresované lidi, abyste využili možností současné psychologie a psychoterapie k maximálnímu rozvoji Vašich tanečníků, Vašich kolektivů a Vaší osobní strategie. Pravidelná psychologická pomoc v takovém stresujícím světě, jakým je sport, je stejně tak efektivní prostředek jako pravidelné tréninky v tělocvičně. Koneckonců sport není bitva těla, nýbrž charakteru, vůle, charismatických vlastností sportovců.

Ještě jeden problém – problém spojení role porotce a trenéra v jedné osobě – se v tanečním sportu jeví jako příčina mnoha a mnoha psychologických neshod, vážně a hluboce ovlivňující situaci tanečního sportu jako takového. Přiznávám, že moje slova teď mohou znít nepříliš korektně, když prakticky všichni zde v sále přítomní vystupují současně jako trenéři i jako porotci. Tím spíš považuji za svou povinnost objasnit tuto situaci z pohledu psychologie.

Koukněme se, co se stane, když je jeden člověk jak trenérem, tak i porotcem.

Je v zájmu trenéra, aby konkrétní tanečník trénoval právě u něj. Na postu porotce se tohoto zájmu nemůže zbavit. Takže už je zaujatý porotce, ať chce nebo ne, dokonce i kdyby vynikal morálními hodnotami. A tak tento porotce v průběhu soutěže velmi starostlivě pozoruje na parketě svého tanečníka. Takových porotců, zaujatých osudem svých tanečníků, může být v celé porotě několik a tehdy se adekvátnost rozhodování volky nevolky snižuje, pod podmínkou, že všichni porotci jsou čestní. Ať už by byli daní porotci jakkoli profesionální, má na ně vliv psychologický faktor – náklonnost k jejich tanečníku. Jistě souhlasíte, že pokud by porotce nebyl trenérem, bylo by lehčí být bezúhonným profesionálem.

Samo sebou se daný stav věci nedá skrýt očím rodičů a tanečníků. Aby toho nebylo málo, jak tanečníci, tak rodiče s oblibou „přikrášlují“ situaci, vyprávějí si o porotcích a jejich zlomyslnosti a ziskuchtivosti. Vyprávění zkazek nabírá v některých klubech formu rodičovského sdružení v době tréninků dětí. Děti mají svůj trénink a rodiče svůj trénink na téma „kdo se lépe vyzná v taneční politice“. Tak se pomalu formuje v klubu atmosféra, která vede na odmítání snah trenéra o rozvití motivace u dětí, protože rodiče jsou přesvědčeni, že na snaze dětí nic nezávisí.

Samozřejmě ideálním řešením tohoto problému by bylo trenérství a porotování rozdělit. Ovšem než se tato veliká historická událost v tanečním sportu stane, bude lepším způsobem, jak snížit vliv dané situace na motivaci tanečníka, odstranit jakékoli takové pověry ve svém klubu. Jsem přesvědčena, že jestli dokážete vysvětlit rodičům, jak je důležité udržet v tanečnících jejich osobní zodpovědnost za výsledek a jak silně škodlivé jsou pro ně podobné rozhovory, motivace tanečníků ve Vašem kolektivu silně vzroste. Aby rodiče uvěřili Vašim slovům, musíte i Vy věřit, že „krásu nezastřeš“ a přesvědčivě tancujícího tanečníka nelze nechat vypadnout.

Výše jsem mluvila o tom, že trenérská práce musí být postavena tak, aby v tanečníkovi probudila vlastní aktivitu, intenzitu a zodpovědnost na trénincích. Jak to dělat?

Každá iniciativa se probouzí, když tanečníkovi nic jiného nezbývá, než iniciativu projevit. Zkuste změnit tréninkové metody, například se při tréninku zkuste ptát, abyste tanečníka dovedli k analýze:

Co myslíš, co ty konkrétně tady děláš správně a co ne?

Co se právě tady snažíš dělat?

Jaký tréninkový úkol se tu pokoušíš vyřešit?

Co bys chtěl zlepšit na svém tancování? – Zapracujeme na tom.

Podívej se na sebe do zrcadla – co vidíš?

Když jste se dívali na videozáznam vašeho výstupu, čeho jste si všimli?

K rozvinutí osobní zodpovědnosti za výsledky slouží následující úkoly.

Ať Vaši tanečníci sledují na soutěži kolo, do kterého nepostoupili. Ať Vám řeknou, co mají společného tanečníci, kteří postoupili. Čím se postoupivší páry liší od nich? Co jim chybí, aby mohli postoupit? Jak to mohou získat?

Nejlepší způsob analýzy výsledků absolvované soutěže je zdůraznit, které Vaše tréninkové požadavky konkrétně nebyly na soutěž natrénovány a které ano. Jakýkoli výsledek, ať byl, jaký chtěl, musí být plně prodiskutován z hlediska toho, co tanečník dělal a co ne.

Jakákoli chyba nebo vydařená věc se probere pomocí otázek: „Jak jsi to udělal?“ „Díky čemu?“ „Cos musel udělat, abys to dokázal?“

Z tohoto hlediska je velmi důležité neprovádět v žádném případě takzvaný „trénink na soutěži“, kdy Vy, nebo rodiče, tanečníkovi říkáte, co ještě má dělat při tanci. Před smrtí se nenadechneš, v den soutěže už svou taneční úroveň změnit nemůžeš. Pokud budete tanečníky trénovat na turnaji, tak jim zaprvé zkazíte náladu, a zadruhé jim dáte falešnou naději, že na soutěži se dá napravit to, co se neudělalo v tělocvičně. Ve výsledku bude na tréninku opět chybět potřebné soustředění, tanečníci si budou myslet „a co, na soutěži tomu dodáme šťávu“.

Hovoříme-li obecně o tom, co má konkrétně trenér dělat, aby udržel tanečníka motivovaného, můžeme to říci i takto:

Trenér může dělat, co se mu hodí, ale pokaždé by se měl ptát sám sebe: „Je to přínosné?“ „Jak to tanečníka dovede k osobní zodpovědnosti?“ „Jak mu to pomůže vypozorovat, co se s ním děje?“

Někteří trenéři používají chybné metody udržování motivace. Domnívám se, že mezi námi tací nejsou, ale venku jsou lidé, kteří tanečníkovi namlouvají, že je špatný, špatně trénuje, že s ním partnerka nechce tancovat, protože je tak špatný. Snaží se tak mobilizovat v tanečníkovi rezervní síly. Nemůžu říct, že to nefunguje – funguje to. Ovšem takový příběh končí obvykle velkou nechutí vůči trenérovi a těžkými komplexy méněcennosti u tanečníka. Následkem nízkého sebevědomí už tanečník nemůže užívat veškerou svoji tvůrčí energii, fyzické síly, taneční zdroje, protože ponižující kritika vždy přivede tanečníka k retroflexi. Tento termín označuje silné omezení impulsů vycházejících z nitra osoby.

Čtvrtým důležitým faktorem, ovlivňujícím motivaci, jsou vztahy v páru. Pokud chcete mít ve svém kolektivu páry s konstruktivními vztahy, stanovte si pravidlo, že v páru není nikdo v právu či neprávu, nikdo není ten hlavní a znalý, hlavní slovo má trenér. Vyžadovat, aby partnerky uctívaly partnery, je zastaralé a nekonstruktivní. Rozdíl mezi partnerem a partnerkou je daný rozdílnou informací o technice tance: pro partnera vedení, pro partnerku nechat se vést. Ale to neznamená, že by partnerka nemohla být iniciativní nebo že by partner nemusel zohledňovat tancování partnerky. Pokud se pár na něčem neshodne, musí jít okamžitě za trenérem. Zdůraznit to můžete tak, že budete podporovat ty páry, které se s Vámi radí, chodí za Vámi se svými problémy a překážkami, a zdůrazňovat, že ty páry, které se hádají, častěji prohrávají.

Považuji za velmi důležité přimět páry pochopit, že párový tanec není vždy příjemný, vždy s sebou přináší nepohodlí v té či oné oblasti, zejména proto, že se lidi od sebe velmi liší. Já tanečníkům říkám: musíte mít trpělivost s tím, co je u Vašeho partnera jinak než u Vás a používat Vaše rozdíly ne jako destabilizační faktor, ale jako možnost být při tanci rozmanití, doplňovat se.

Různá motivace tanečníků se může sama o sobě jevit příčinou zhoršených vztahů. Ovšemže ideální možnost je složit takový pár, kde se všechna kritéria, a tedy i síla motivace, budou shodovat. Ovšem to se stává zřídka. Proto je důležité pomáhat tanečníkům s hledáním kompromisu, vysvětlit tomu aktivnějšímu, že jeho partner je individualita s takovou povahou, že ho nejde změnit, ale je možné ho povzbuzovat. A tomu pasivnějšímu říkat, že jeho partner je zkrátka takový – aktivní, cílevědomý, energický, ctižádostivý, a to jsou vlastnosti, které skutečně vedou k úspěchu. A stejně tak je důležité dát tanečníkům na srozuměnou, že rozhodnutí je na nich samých: mohou se se stávajícím partnerem rozejít a hledat aktivnějšího. Ideální podmínky stejně neexistují, ale je možné ztrácet čas. Tanečníci musí chápat, že překážky jsou menší pouze tehdy, když je překonáváme, ne když před nimi utíkáme. A je úkolem trenéra je na to upozornit.

Tady je podle mě důležité, nakolik si je trenér sám vědom toho, že:

A) motivace tanečníka a jeho rodičů, tanečníkova kariéra, to všechno je pouze tanečníkův problém, ne trenérův, ten může pouze pomoci.

B) osobní motivace trenéra nikdy nenahradí motivaci tanečníka, na soutěži nemůžete tancovat místo něj.

C) každá cesta, kterou se tanečník vydá, má své vlastní plusy a mínusy, a to, jaký užitek si odnese v tom či onom směru, nezávisí na směřování, ale od jeho osobní schopnosti učit se a růst.

Pokud těmto postulátům věří trenér sám, může je předat i tanečníkovi. Pokud má trenér sám sklony utíkat před překážkami, shazovat zodpovědnost za své činy na okolnosti a jiné lidi, nevyhnutelně bude svůj postoj přenášet na tanečníky, snižovat míru jejich zodpovědnosti a motivace, ať chce nebo ne. Jestli si trenér spíše necení sám sebe, svého života, svých osobních kvalit, bude si určitě málo cenit i druhých, tanečníků a ovšemže na ně bude přenášet své vnímání sebe sama. Na jednom tréninku se mě zeptala matka tanečníka: co je lepší, příliš nízké nebo příliš vysoké sebevědomí? Chci zde uvést svoji odpověď, protože se váže na naše dnešní téma. Příliš vysoké a příliš nízké sebevědomí jsou dvě strany jedné mince, a ani jedno ani druhé není ani zdravé ani užitečné, pokud chcete vyhrávat a trénovat.

Člověk, který se snaží něčeho dosáhnout, musí mít realistickou představu o svých schopnostech a možnostech, pouze tehdy jich může racionálně využít k dosažení svých cílů. Příliš sebevědomý člověk odmítá vidět své slabiny, čímž se připravuje o možnost je odstraňovat a zdokonalovat se. Přitom velmi dobře a bedlivě pozoruje nedostatky druhých a tvrdě a nemilosrdně je kritizuje.

Málo sebevědomý člověk se snaží zdokonalovat a dělat ze svých nedostatků přednosti, bez přestání se bičuje sebekritikou, čím si škodí. Je to ovšem nesmyslné. Žádná rostlina nevykvete, když ji zaléváte jedem. Obvykle se málo sebevědomí lidé zabývají právě tímto – zalévají se jedem. Kritika není potřeba, je nutné znát své slabiny a trpělivě na nich pracovat. Jak ten, tak i onen jev existují v člověku ve stejné míře, ovšem na povrch se může dostat jeden z nich jako reakce na minulost: byl-li chválen či kárán.

Nízké sebevědomí se ve vteřině změní na vysoké, když člověk dosáhne svého cíle – tehdy se jeho jed vyvalí na horší soupeře. A stejně tak se vysoké sebevědomí změní na nízké, když člověk prohraje – všechen jeho jed, namířený na druhé, se obrátí dovnitř.

Tato informace se netýká ani tak tanečníků, jako spíše trenérů – těch lidí, jejichž životní strategie a představa o sobě sama je již ustálené, narozdíl od tanečníků, na které se ještě dá zapůsobit, tedy i přenést na ně své osobní problémy.

Stává se často, že sám trenér svým chováním vyprovokuje tanečníky k tomu, aby byli nezodpovědní, nemotivovaní. To se projevuje tím, že trenér řeší sám mnohé problémy, za které nenese zodpovědnost on, ale tanečník a rodiče. Velmi podrobně jsem to rozebírala na kongresu FTSR a tady znovu uvedu některé detaily ohledně sféry působnosti trenéra.

Mezi kompetence trenéra nepatří:

• rozhodování o emocionálním a zdravotním stavu sportovce;
• prognózy o rozvíjení sportovní kariéry tanečníka;
• řešení rodinných, finančních, školních a dalších osobních problémů tanečníka.

Pokud se trenér rozhodne řešit problémy, které nespadají do jeho kompetencí, tak tyto problémy už neřeší sám tanečník nebo jeho rodiče. A nejen to, jak tanečník, tak jeho rodiče už potom berou za samozřejmé, že trenér bude tyto problémy řešit. O čemž platí: Podej prst, ukousnou ti ruku.

To se stává těm trenérům, kteří se bojí ztráty kolektivu nebo konkrétních tanečníků nebo neadekvátně hodnotí své trenérské možnosti (snižují či navyšují je), nebo těm, kdo přeceňují svou možnost formovat tanečníkův osud.

Obvykle mají takoví trenéři vlastní, osobní, psychologické problémy, které se analogicky projevují i v jejich osobním životě. Ze své praxe psychologického terapeuta mohu říct, že dokud se nevypořádáte se svými osobními problémy, budete mít problémy v kolektivu.

Třetím faktorem ovlivňujícím motivaci jsou výsledky soutěží a tréninků. Ohledně soutěžních výsledků mohu doplnit k Vašim zkušenostem jen málo: zkušený trenér dobře ví, že pár nemusí jezdit na soutěž, které se účastní páry znatelně lepší. S výjimkou pohárových soutěží, na které je třeba tanečníky připravovat zvlášť, vysvětlit, že se jedná jen o poměření sil a možnost zatancovat si s „ostřílenými“ na jednom parketu. Pokud se Vás rodiče ptají, proč posíláte pár na pohárovou soutěž, radím Vám vysvětlit, že na takové soutěži se pár dobře otrká a mobilizuje své zdroje a ve výsledku se může ušetřit několik tréninkových dní. Vždyť tak tomu i je. Zejména kvůli mobilizaci zdrojů je vhodné posílat páry nižších tříd na pohárové soutěže.

Co se výsledků tréninků týče, vyskytují se zvláštnosti. Trénink musí být uspořádán tak, aby obsahoval elementy nutné k posílení motivace. A to zejména:

• Musí zde být překážka a osobní zodpovědnost tanečníka za její zdolání. Tedy musí zde být úkol, při němž se tanečník setká s překážkou a musí vynaložit určité úsilí, aby ji překonal.
• Trenér musí vyzdvihnout, co už tanečník zvládl a co ne.
• Trenér musí dát najevo, že když tanečníka pochválí, pochválí ho za to, že překonal sám sebe, což ale ještě neznamená, že překonal někoho dalšího.
• Trenér musí podněcovat tanečníka, aby projevil vlastní iniciativu během hodiny a ptal se, upřesňoval si úkoly. K tomu slouží nejrůznější šikovné trenérské přístupy. S tím podrobněji pracuji na speciálních trénincích pro trenéry.
• Trenér musí podněcovat tanečníka k analýze kvality jeho tance.

Jinak řečeno, jedním ze způsobů, jak posílit schopnost tanečníka rozeznat svou motivaci, je odkazovat ho neustále na jeho vlastní zodpovědnost za výsledky. Mám tím na mysli jak výsledky na soutěžích, tak i výsledky každého tréninku, následky jeho vystupování, vzájemných vztahů v páru atd. Heslo motivovaného kolektivu zní: „Jak si kdo ustele, tak si lehne.“ To v žádném případě neříká, že by se tanečník nemohl obrátit na trenéra s žádostí o radu! Trenér musí být připraven pomoci! Ale znamená to, že se tanečníkovi pomáhá pouze s vylepšením jeho tance a jeho osobního vystupování, ne se změnou vystupování a tance jeho partnera.

Pokud trenér při práci s kolektivem či párem často nachází pouze viníky nebo zodpovědné lidi, určitě se vždy najdou i tací, kterým se zodpovědnosti nedostává. Takové děti, jak známo, si zvykají házet zodpovědnost za své problémy na druhé nebo na okolnosti. Proto je důležitý, pokud někomu něco vytýkáte, abyste vytýkali všem. A pokud se ta výtka týká jen jednoho tanečníka, vytkněte ostatním něco jiného. Pokud dojde k situaci, že nezbytně musíte upozornit tanečníka na jeho neadekvátní chování či tanec, udělejte to v soukromí, beze svědků.

Zdravím Vás, vážení kolegové!

Příprava tématu dnešní přednášky se řídila zásadou danou organizátory kongresu: co konkrétně považuji za problémové v tanečním sportu a o co se v souvislosti s tím chci s Vámi podělit. Můj výstup o problémech trenérů tanečního sportu s psychologií může být poněkud omezené kvůli tomu, že se opírám pouze o osobní zkušenosti a vlastní vědomosti, proto mi můžete v průběhu přednášky posílat Vaše otázky k tomuto i jiným tématům a já na ně odpovím na konci. Pro mě jsou Vaše problémy a Vaše otázky obzvláště důležité, abych Vám dnes za těch 90 minut byla co nejužitečnější.

Zdá se mi, že druhý největší problém trenérů tanečního sportu je ohledně psychologie motivace tanečníků k tréninku. Na prvním místě většina trenérů uvedla vzájemné vztahy trenéra a rodičů (konkrétně o tomto problému jsem přednášela na kongresu FTSR letos na jaře.

Motivací rozumím vůli trénovat, vůli dosahovat výsledků, přání sportovní kariéry a vůli řešit aktuální problémy a úkoly, které se nevyhnutelně naskytnou. Všechno, co nějakým způsobem vypovídá o tom, jak moc jsou tanečníci připravení se vážně zabývat tréninkem a taneční kariérou. Podle mě právě motivace ovlivňuje úspěšnost nebo neúspěšnost tanečníka. Každý z Vás se určitě dostal do situace, kdy talentovaný tanečník, který měl všechny předpoklady, trénuje ledabyle nebo se úplně vzdá sportovní kariéry. A právě takové situace se dějí kvůli té či oné motivaci tanečníka. Vím, že je pro většinu trenérů jednou z nejožehavějších otázek, proto to s Vámi vážně probereme z hlediska tanečního sportu.

Někdy připisují trenéři slabou motivovanost tanečníka chybějícím podmínkám k efektivnímu tréninku, myslí si, že motivace zde je, ale chybí příležitost. To jsou takové podmínky jako příliš mnoho učení do školy, nedostatek peněz, dojíždění na trénink atd. V souvislosti s tímto bych v první řadě chtěla osvětlit skutečné příznaky slabé motivace tanečníka, které Vám pomůžou rozpoznat, co se s Vašimi tanečníky vlastně děje.

Nejjednodušší pravidlo, jak rozeznat motivovaného tanečníka od nemotivovaného je známé rčení „Když se chce, tak to jde“. Jinak řečeno, pokud vidíte příliš mnoho důvodů, kvůli kterým tanečník nezvládá tréninkovou zátěž a nezbytný režim, znamená to slabou motivaci tanečníka. A naopak: motivovaní tanečníci a jejich rodiče si najdou možnost k tancování i za nejtěžších podmínek.

Stejně tak se vyskytuje i druhý problém: čím více trenér připravuje tanečníkovi speciální (příhodné, výhodné) podmínky, tím víc je zřejmé, že je vysoká motivace u trenéra samého, a to u tanečníka pozvolna vyvolává snižování motivace a odklon od úsilí o dosažení výsledku.

Zde chci upozornit, že jakékoli psychologické modely vedení se řídí následující zákonitostí: když je někde něčeho příliš, jinde to naopak chybí. Celek je vždy jen jeden.

A teď tedy příznaky, podle kterých můžeme usuzovat na nemotivovanost tanečníka:

• Tanečník Vám špatně naslouchá, poslechne Vás opožděně, často věnuje pozornost něčemu jinému: cizím rozhovorům, okolním lidem, zvukům atd. To také může znamenat, že není motivován láskou k tanečnímu sportu, ale spíš tím, že miluje, co mu taneční sport poskytuje: prestiž, vysoké mínění okolí, osobní názory jemu důležitých lidí.

• Tanečníkův pohyb je malátný, bez energie – to je nejspolehlivější příznak slabé motivace. Tělo nelže.

• Tanečník se neptá na podrobnosti (za tím může být i jiný důvod: tanečníkovou snahou vypadat velmi znalým, šikovným, povýšeným).

• Tanečník pravidelně chodí na tréninky pozdě.

• Zapomnětlivost tanečníka co se informací i jiných věcí týče: zapomínání tréninkových věcí, úkolů, pravidel atd.

• a další důvody, proč tanečník prý nemůže vyjet na soutěž, přijít na trénink, splňovat nároky atd.

  Jestli si všimnete v chování tanečníka některého ze jmenovaných příznaků, znamená to jasně slabou motivaci tanečníka.

  Než se začneme zabývat zvyšováním motivace tanečníků, je potřeba určit si důvod slabé motivace. Je to důležité proto, že existují důvody, které změnit nemůžete: například pokud se tanci chce věnovat matka a dítě je proto nuceno chodit na tréninky. Tehdy bude asi nejlépe pomoci dítěti a jeho rodičům poznat jeho nemotivovanost s tím, aby přestal tančit. Takový postup trenéra považuji nejen za lidský, ale i za užitečný jak pro tanečníka samého, tak i pro kolektiv. Ovšem pokud máte za úkol udržet v klubu co nejvyšší počet členů, zapomeňte na tuto možnost – ta je jen pro ty trenéry, kteří jsou zaměřeni výhradně na výborné výsledky tanečníků, a počet tanečníků v klubu pro ně nehraje takovou roli.

  Motivace není neměnným rysem charakteru. Tím spíše u dítěte, jehož psychika je velmi přizpůsobivá a podléhá nejrůznějším vlivům. Na jeho přání trénovat působí několik faktorů:

• Postoj rodičů k jeho tančení, výsledkům, trenérům a tanečním životě obecně.

• Postoj a pracovní metody trenéra.

• Výsledky tréninků a vystoupení.

• Vztahy v páru.

• Individuální charakter, daný výchovou.

  Mezi zmíněnými body existuje jen jeden, který trenér nemůže ovlivnit: osobní založení tanečníka. Ani při dokonalém ovládnutí psychologických postupů nemůže trenér ovlivnit charakter tanečníka, a to proto, že se ty či ony povahové rysy formují a (hlavně) udržují těmi modely, které zná ze své rodiny. Je jasné, že doma je častěji než v tělocvičně. A pokaždé, když je doma, se jeho obvyklé povahové rysy utvrzují rozličnými způsoby chování členů rodiny – a to podvědomě.

  Nicméně má trenér možnost ovlivnit motivaci tanečníka z dalších hledisek.

  Podle mě je nejdůležitější postoj rodičů. Často se ukáže, že toho či onoho nadaného tanečníka rodiče nepodporují v jeho snažení, a tehdy jeho nadšení pomalu vyhasíná. Druhý případ je, když se rodiče až příliš zabývají takzvanou „taneční politikou“ a ničí tanečníkovu motivaci rozumováním o to, že taneční kariéra se netvoří v tělocvičně, nýbrž u stolu porotců. O tomto problém ještě pohovořím podrobněji.

  Někteří rodiče si také myslí, že jejich dítě vždycky musí přijít z tréninku šťastné a spokojené, a když je rozladěné, je to prý špatné znamení, začínají se hromadit požadavky na trenéra nebo pochyby o tanečním nadání dítěte. To se stává v případě, že rodiče neví, že být rozladěn neúspěchem je u všech lidí normální reakce na těžkosti, a že taneční kariéra, ať se Vám to líbí nebo ne, sestává z překážek, které je třeba překonat, pokud jste se rozhodli dosáhnout ve sportu nějakých výsledků.

  Pokud bylo dítě vychováno tak, že si nezvyklo vypořádat se s problémy, nezvyklo si řešit své problémy samostatně (obvykle to za něj dělali starostliví dospělí), vždy to bude hrozbou a zátěží jeho motivace, protože jakýkoli problém ho může navždy odvrátit od tanečního sportu nebo silně snížit jeho motivaci. A sport, jak známo, se bez potíží neobejde. Zde se vyplatí zeptat se tanečníků a jejich rodičů: jste připravení smířit se s překážkami a trpělivě je překonávat, abyste dosáhli výsledků? Stojí Vám ten výsledek za to, abyste byli připraveni smířit se s nepříjemnými chvílemi?

  V takové situaci musí trenér nezbytně odstranit včas nevhodný vliv rodičů a ujasnit si to s nimi. Pokud si všimnete, že motivace k tanci existuje hlavně u matky a u dítěte spíše pasivní odpor vůči matčině touze, řekněte o svém objevu rodičům. Musí pochopit, že nejlepší způsob, jak posílit motivace tanečníka, je ponechat mu samostatnost, právo výběru, brát v potaz jeho rozhodnutí a chválit za výsledky samostatných rozhodnutí.

  Bohužel se nemohu v krátké přednášce zmínit o všech škodlivých modelech rodičovského vedení, které oslabuje tanečníkovu motivaci k tréninku, neboť jejich soupis je obsáhlý a psychologická práce s „narušenými“ rodiči je specifická, sahá do hloubky a trvá dost dlouho.

  Jak jsem už říkala ve své přednášce na Kongresu FTSR, stejně tak problematičtí pro práci jsou rodiče, kteří nevnímají duši svého dítěte a které taneční život jejich dítěte nezajímá.

   

Při rozboru špatného vystoupení tanečníka se často ukazuje, že se tanečník jednoduše necítil tak či onak připraven na soutěž. I zde je nutné vydělit několik závazných aspektů, které působí na soutěžní naladění tanečníka.

1. Jsou-li na soutěž připraveny jeho šaty a líbí-li se mu. Líbí-li se mu šaty jeho partnera/partnerky.

2. Má-li naučené celé sestavy, je-li si tanečník jistý v hudbě i v krocích, ve vychytávkách.

3. Podporuje-li se pár navzájem, existuje-li cit pro vedení, věří-li si partneři, že pokud jeden udělá chybu, druhý ho podrží. Tento faktor vůbec nemusí záviset na vztahu páru, vždyť profesionalita znamená oddělení práce a zábavy. Pokud se jeden zmýlí, následky nesou oba, proto je nutné partnery učit, jak si v těžkých chvílích pomáhat.

4. Jsou-li před soutěží připraveny všechny drobnosti, na kterých závisí tanečníkova pohoda: od jídla a pití přes ubrousky a ručníky až k protiskluzovým přípravkům.

5. Podařilo-li se tanečníkovy vyřešit všechny konfliktní situace s jemu blízkými osobami, aby ho během soutěže neznepokojovaly. To je kapitola sama o sobě, kterou je třeba tanečníky nevyhnutelně naučit: mohou se zlobit na některého z rodičů nebo velmi trpět zradou své lásky, ale jsou dané způsoby, jak tyto problémy načas potlačit. Například jsou to speciální rozhovory s důležitými lidmi, které na dobu trvání soutěže konflikt vyřeší. Takové dočasné příměří je důležité.
Když rozebíráte výsledky soutěže společně s tanečníky, můžete se přeptat. Co ještě překáželo tomu, aby se mohli na turnaji soustředit a tančit naplno. A pak můžete s tanečníky sepsat důležité záležitostí, které si musí vyřídit nutně vyřídit před soutěží, aby ho nic nerozptylovalo. Ale kromě tohoto seznamu je ještě důležité nějaký čas kontrolovat proces přípravy tanečníka, dokud pro něj nebude automatický. A nejdůležitější je, že se se všemi těmito přípravami, které jsem v přednášce vyjmenovala, nesmí začít den před turnajem! Je iracionální zasadit semínko, zalít, a čekat, že za den vyroste a rozkvete do nebývalé krásy.

© Nina Rubstein (rubstein.ru)

První díl série

Druhý díl série

Třetí díl série

Čtvrtý díl série

Pátý díl série

Šestý díl série

]]> http://www.dancenews.cz/clanky-o-tancovani/zdravi-a-psychologie/psychologicka-priprava-tanecniku-7-dil/feed/ 0 http://www.dancenews.cz/clanky-o-tancovani/zdravi-a-psychologie/psychologicka-priprava-tanecniku-6-dil/ http://www.dancenews.cz/clanky-o-tancovani/zdravi-a-psychologie/psychologicka-priprava-tanecniku-6-dil/#comments Tue, 21 Dec 2010 05:26:33 +0000 admin http://www.dancenews.cz/?p=11435 Civilizované a necivilizované vyjádření agrese v soutěžním zápalu. Hry s rolemi jako způsob přípravy na soutěž

Když má tanečník mobilizovanou sportovní agresi, je nutné naučit se ji na parketě vyjadřovat civilizovaně. Civilizovanost vyjádření agrese se určuje podle jejího nasměrování. Pokud je zaměřena proti partnerovi, ruší v tanci. Pokud je zaměřena proti soupeřům, narušuje uměleckou stránku tance a ten se jeví jako uspěchaným a nejistý.
Pokud máme termín „agrese“ chápat správně, znamená „narušení hranic“. V případě soutěže narušení prostoru partnera nebo jiného párů k ničemu pěknému nevede. Ale je možné narušit prostor diváka: donutit ho všimnout si páru, upoutat jeho pozornost otevřeností, neočekávaností, nakažlivostí tance. To je potom možné, pokud tanečník překročí svůj vlastní stín, bude nestoudný, vystoupí ze své všední, každodenní role. Této nestoudnosti se dá přiučit na dvoře u chlapců, kteří se přou, čí táta je větší superman. Samozřejmě si všichni vymýšlí, ovšem s jakým zápalem! A tento zápal je nakažlivý a nutí člověka ustoupit a uvěřit. K tomu je potřeba, aby tanečník sám věřil, že může překročit svůj vlastní stín, že ho to nezničí, ale dodá mu to na přesvědčivosti.
Je možné si vybrat nějakého filmového hrdinu či herce a jednoduše hrát jeho roli: představ si, že jsi úspěšně prošel castingem a nyní je třeba tu roli zahrát, a budeš slavný po celém světě! Důležité je pouze, aby tanečník v této roli nepokračoval i v běžném životě – ze praxe znám takové smutné případy, kdy si tanečník zničil život proto, že hrál i mimo parket.
Během tréninku je tedy důležité využívat libovolné hry s rolemi, představování různých postav a jejich přesvědčivosti. Proto je na letních táborech a soustředěních možné ve volném čase hrát například „Pantomimu“, známou také pod jménem „Na filmy“, a jiné hry.

© Nina Rubstein (rubstein.ru)

První díl série

Druhý díl série

Třetí díl série

Čtvrtý díl série

Pátý díl série

]]> http://www.dancenews.cz/clanky-o-tancovani/zdravi-a-psychologie/psychologicka-priprava-tanecniku-6-dil/feed/ 0 http://www.dancenews.cz/clanky-o-tancovani/zdravi-a-psychologie/psychologicka-priprava-tanecniku-5-dil/ http://www.dancenews.cz/clanky-o-tancovani/zdravi-a-psychologie/psychologicka-priprava-tanecniku-5-dil/#comments Thu, 16 Dec 2010 05:25:49 +0000 admin http://www.dancenews.cz/?p=11430 Jak vyučovat zlobě a použití agrese při soutěži

Někteří trenéři (nejsou mezi námi) užívají, aby v tanečníkovi probudili sportovní zlobu, různé způsoby, o kterých jsem vykládala na přednášce v Jaroslavi, probouzejíc jeho ješitnost ponižováním. Dokonce znám významné psychology, kteří takto se sportovci pracovali. Výsledkem je, že vám tanečník v lepším případě ukáže krátkodobý elán, následovaný dlouhodobou depresí, která může přejít v psychické poruchy, v nemoci jak pohybového aparátu, tak i vnitřních orgánů. Takový přístup a jeho výsledky jsou časté v profesionálním sportu. Připomeňme si Irinu Sluckuju – tam se něco podobného stalo. Nejen, že takový sportovec dlouho nevydrží, navíc vám ani rodiče zrovna nepoděkují za onemocnění jejich dětí.
Proto je třeba najít jiné varianty k rozpumpování adrenalinu na soutěži nebo tréninku. Můžete v páru méně aktivnímu partnerovi říct: vidíš přece, jak je tvůj partner čilý. Ty můžeš taky, když budeš chtít. Tanči líp než on!
Druhá varianta: pořád dokola budete dovolovat jiným, aby vás na soutěži porazili! Ukažte jim, jak se má tancovat, umíte a znáte k tomu všechno! Všechno závisí jen na vašem přání zvítězit!
Můžete se zeptat, zda se jim líbí prohrávat. Můžete na tréninku a soutěži fandit, křičet a povzbuzovat tanečníky svou podporou. Tady se lze mnohému přiučit u fanoušků a trenérů jiných, náruživějších sportů – například fotbalu nebo boxu.

© Nina Rubstein (rubstein.ru)

První díl série

Druhý díl série

Třetí díl série

Čtvrtý díl série

]]> http://www.dancenews.cz/clanky-o-tancovani/zdravi-a-psychologie/psychologicka-priprava-tanecniku-5-dil/feed/ 0 http://www.dancenews.cz/clanky-o-tancovani/zdravi-a-psychologie/psychologicka-priprava-tanecniku-4-dil/ http://www.dancenews.cz/clanky-o-tancovani/zdravi-a-psychologie/psychologicka-priprava-tanecniku-4-dil/#comments Mon, 13 Dec 2010 05:51:24 +0000 admin http://www.dancenews.cz/?p=11422 Uvědomování si těla

Aby tanečník pochopil, co je zrovna nejlepší k vybití energie a jejímu usměrnění žádoucím směrem, musí znát své tělo, protože právě ono nejlépe vypoví, co se s ním děje a co je třeba k dosažení rovnováhy.
Uvědomovat si tělo, to znamená přesně vědět a to úrovni pocitové zkušenosti (nevědomé a neintelektuální procesy), co se právě teď s mým tělem, každou jeho částí děje.
Uvědomování si těla je přímo vázané na uvědomování si emocí a pocitů, neboť pocity, stejně jako motorika, jsou nezbytnou složkou pohybu.
Vysvětlím to blíže na příkladu zvířecích reakcí: když zvíře pocítí strach, vylučují se do jeho krve adrenalin a jiné látky, které mobilizují pohybový aparát zvířete a od tohoto okamžiku je zvíře připraveno se buď prát, nebo utíkat a svědčí o tom jeho motorika, pohybové reakce a napětí svalů. Narozdíl od zvířete má člověk společenská pravidla, v jejichž důsledku svévolně brzdí motorické reakce svého organizmu a tak dochází k napětí a zablokování těla.
Pokud si na svévolné brždění motorických reakcí navykáme jeho neustálým opakováním, vytváří se jakýsi pohybový obraz člověka, charakterizovaný osobitým držením těla, chůzí, koordinací, které jsou zase závislé na individuálních způsobech udržování motorických reakcí: někdo má strnulé ruce, někdo nohy, někdo krk, někdo záda. A současně je takovému člověku silně zablokován přístup k různým emocionálním prožitkům. Tyto blokace závisí jedna na druhé a projevují se jako jeden jediný aparát – emocionálně-pohybový.

Zprvu svévolné brždění motorických reakcí se mění v automatické a nevědomé a prakticky jej nelze ovládat do té dob, dokud nezačneme pracovat na uvědomování si pocitů a těla.
Při delším brždění emocionálních a tělesných reakcí nabývá vnitřní energetika vlastností stlačené pružiny: čeká na svoji příležitost, na něco, co se hluboce dotkne emocionálního cítění člověka (jako je například stresující situace při soutěži, kde hrozí veliké nebezpečí být ponížen svým výsledkem nebo se naopak blýsknout), tehdy se do té doby zadržované svalové napětí a emoce najednou nekontrolovatelně vyderou na povrch a člověk proti tomu nic nezmůže.
Tyto a jiné reakce můžete, vážení kolegové, vypozorovat u svých žáků, jak na tréninku, tak na soutěži, ať už jsou příliš strnulí nebo „řádí“ na parketu, až se vám vlasy vstávají.
Chybou mnohých trenérů při práce na tomto problému je snaha nějak domluvit tanečníkovi či přesvědčit ho, aby tančil volně, cíleně a kontrolovaně. To je proto neefektivní přístup, že, v lepším případě, zahrnuje pouze intelektuální stránku tanečníka, a v horším, jestliže si trenér jeho neúspěchy a úspěchy bere příliš k srdci, brání se tanečník bezděčně trenérovým zásahům, a to se projeví jak nepozorností, tak přímo i neúctou k trenérovi.
Pro efektivní práci s tímto problémem u tanečníků je třeba pochopit několik věcí:

1. Tanečník nemůže za to, že je na parketě strnulý nebo příliš impulzivní, vždyť sám stěží chápe, co se s ním děje. Proto tady nejsou výzvy k rozvážnosti nic platné, spíše působí opačně, protože jsou často chápány jako posměch.

2. Práce svalů tanečníka přímo závisí na jeho pocitech a nedbají práci s tělem – což znamená, že se tanečník pohybuje proti největšímu odporu.

3. Práce na odblokování těla je velmi dlouhý proces a vyžaduje stálou pozornost, ne jednorázové „nalévárny“ různých pouček. Uvědomování si těla a pocitů je proces velmi pracný a nudný a vyžaduje spoustu tréninku. Vezmeme-li v potaz veškerý čas, který tanečník strávil blokováním svého těla (a to je celý jeho život), je nutné pochopit, že pro odblokování je potřeba také mnoho času a nemá cenu očekávat okamžité výsledky.

4. Vnímání tanečníka je už přeplněné nejrůznějšími informacemi o pohybech, o kterých nemá dokonce ani tušení. Už má představu o tom, co je pěkné, co nesmyslné, ostré, směšné. A první fází je pomoc tanečníkovi zbavit se mnoha starých představ, aby bylo kam uložit nové.

5. Ani pokud trenér něco vysvětlí velmi srozumitelně, neznamená to ještě, že ho tanečník správně pochopí a navíc i úkol správně provede. Porozumění totiž velmi závisí na rychlosti výměny informací v myšlení tanečníka. Vnímání, analýza, srovnání, přijetí, koordinace myšlenky a činu, provedení – na tyto postupné úkony potřebuje každý jedinec různou dobu. Pro trenéra je v tomto případě důležité všímat si zpětné vazby od tanečníka. Jak chápe? Co obzvlášť? Jak reaguje na vaše konání i slova? Co ho přiměje něco udělat? Aby dosáhl požadovaného efektu, musí trenér jednat vždy s ohledem na tuto zpětnou vazbu.
Smyslem každého učení nebo tréninku je získání nových návyků, které dříve chyběly. V první řadě je důležitý rozdíl mezi tím, co už umíme, a tím, co umět chceme. Proto je třeba si ujasnit, co a jak dělám teď a v čem bude spočívat zdokonalování se, rozdíl mezi stávajícím a požadovaným. A není to ujasnění si teoretické (přemýšlet o tom), ale praktické, skrze své vnímání. Je to proces sledování sebe sama: co umím? co dělám? jak to dělám? jakým způsobem? co přitom cítím? jak to, že nedělám to, co chci? co mě ruší? atd.
„Pochopil hlavou“ ještě neznamená, že „pochopil tělem“. Můžete vidět, jak váš žák horlivě přikyvuje a souhlasí s vámi, ale na dalším tréninku nenajdete ani polovinu z toho, co jste mu předali. To znamená, že si pouze uvědomil, co je třeba dělat, byl v obraze, ale neznamená to, že jeho mozek je už schopný přivést tento obraz k životu. Tento stav se dá vypozorovat zejména u začátečníků, u dětí. Zpravidla sledují trenéra velmi pozorně a oddaně, pozorují každý jeho pohyb, ale nedělají to samé.

© Nina Rubstein (rubstein.ru)

První díl série

Druhý díl série

Třetí díl série

Pátý díl série

]]> http://www.dancenews.cz/clanky-o-tancovani/zdravi-a-psychologie/psychologicka-priprava-tanecniku-4-dil/feed/ 0 http://www.dancenews.cz/clanky-o-tancovani/zdravi-a-psychologie/psychologicka-priprava-tanecniku-3-dil/ http://www.dancenews.cz/clanky-o-tancovani/zdravi-a-psychologie/psychologicka-priprava-tanecniku-3-dil/#comments Tue, 07 Dec 2010 11:47:02 +0000 admin http://www.dancenews.cz/?p=11414 Fyziologické aspekty „trémy“ a jejich efektivní využití při přípravě na soutěž

Je omyl domnívat se, že tanečníky je nutné před soutěží uklidňovat. Zdůrazňuji, že se jedná o omyl.

Podstata „trémy“ je zakořeněná v podstatě lidské psychofyziologie. Vzrušení a napětí před vykročením na parket vznikají jako reakce na stresovou situaci a přinášejí s sebou ohromné množství energie, která se potřebuje uvolnit.

Podíváme-li se, jak je tomu v přírodě, zpozorujeme, že bezprostřední nebezpečí (a soutěž je takovým nebezpečím – můžeme prohrát a ztratit image, je to nebezpečí ztráty tváře, což současný člověk chápe jako stejně závažné trauma jako fyzické zranění) mobilizuje v těle všechny zdroje potřebné k útěku či sebeobraně. Stejně tak je předstartovní vzrušení nahromaděním energie, která se musí vypustit v zápalu soutěže. Z toho je patrné, že v této situaci je tato energie nezbytná, abychom vyhráli.

Ovšem mnozí tanečníci a trenéři s touto energií zacházejí iracionálně, kvůli čemuž z ní nejenže nemají prospěch, ale přivodí si i další psychologické problémy.

Nejjednodušší způsob, jak nahromaděnou energii vyplýtvat, je snaha o uklidnění vzrušeného tanečníka. Už jste někdy viděli, že by uklidňovali boxera, hrnoucího se nedočkavě do ringu? Nebo fotbalistu? Důvodem není založení daného druhu sportu, ale mnoholetá praxe efektivního využívání sportovcových zdrojů.

Problémy s koordinací, roztěkaností na parketu a jiné problémy, vyvolané předstartovním vzrušením, vznikají tehdy, když se tanečník pokouší zůstat vyrovnaný a klidný. Pokud se násilím pokouší dusit energii v sobě a neprojevit se, ubírá mu tato snaha mnoho sil a pozornosti. Kromě toho dlouhé a naučené krocení sebe sama vede k nekontrolovatelným výbuchům energie při tanci – a tehdy tanečník tančí „cosi mimo sestavu“, trhá svojí partnerkou (nebo partnerem), vypadává z hudby, ztrácí rovnováhu.

Co je možné dělat, abychom energii usměrnili „správným směrem“?

V první řadě je důležité ji fyzicky vyjádřit ještě před nástupem na parket, zbavit se přebytečného napětí – rozhýbat se, vyskakovat, mávat rukama nebo zatínat pěsti, třeba se i vykřičet; k tomu je výhodné využít situaci, kdy kromě vaší kategorie tancují i jiné, a předstírat, že někomu fandíš. Nejvýhodnější způsob, jak se zbavit přebytečného napětí, se nabízí sám od sebe – zkontrolujte své tělo. Pokud si třeba vybavíte nějakou grimasu, vylepšete ji, pokuste se porozumět, jaké emoce vyjadřuje, co byste s touto emocí chtěli udělat. Možná najednou pocítíte zlost – klidně se vztekejte na soupeře, pokuste se „vyhecovat se“ tak, jak to dělají boxeři. A možná se ukáže strach – schulte se co nejvíc do sebe, obejměte se rukama a strach vykřičte. Užitečný je dokonce i pláč. Fyzicky vyjádřené emoce vždy zmírní napětí, uvolní pohyby a ulehčí mysli. Pouze jedno důležité varování: takové emoce nesmí být „skutečné“, měly by sloužit pouze jako cvičení, neměly by sklouznout například ke skutečnému hněvu na soupeře či opravdovému strachu. Na svých trénincích učím vyrovnávat se pozitivně s negativními emocemi, aby ani tanečníci ani trenéři neztráceli svou image a své skutečné pocity. Zde se opírám o tezi, že původcem pocitů a emocionálních stavů je koneckonců sám člověk, který je pociťuje, a ne vnější faktory, na které pouze spíše ze zvyku reaguje podle toho, jak se na ně reagovat naučil.

Kromě již řečeného se problémy s vystoupením na soutěži projeví v takzvaném „zachování tváře“ – jak ji neztratit, získat, udržet. A pokud se na to zaměříme (neztratit, získat, udržet), zaměří se naše pozornost místo na tanec na image. A to zpravidla přivodí „trému“ a sebenedůvěru. Další způsob velmi dobré prevence nekontrolovatelných výbuchů energie jsou v neposlední řadě pravidelná emoční cvičení na tréninku. V tomto ohledu vysvětluji trenérům. že je třeba bezpodmínečně mít rád své tanečníky, a myslím tím, že pokud budou příliš zastrašovat své tanečníky výhrůžkami (typu „já tě potrestám, nebudu tě mít rád“ apod.), když tanečníci nesplní cíl tréninku nebo dopadnou špatně na soutěži, mohou u dětí vyvolat úzkostlivost. Ovšem trenér, který si své tanečníky cení nezávisle na výsledcích, dodává jim při soutěži pocit sebedůvěry. Nemusí podporovat projevy vlažného přístupu k tréninku a může o tom zpříma mluvit, ale je nezbytné podporovat tanečníka samého. Upozorňuji tímto, že tanečník sám o sobě a jeho přístup k tanci jsou dvě odlišné věci, jako den a noc.

Není třeba tanečníky k tanci nutit. Pokud sami nechtějí něčeho dosáhnout, nic s nimi nesvedete. Pokud chtějí, najděte si kreativnější způsob, jak zlepšit jejich motivaci, než výhrůžky a nadávky.

© Nina Rubstein (rubstein.ru)

První díl série

Druhý díl série

Čtvrtý díl série

Pátý díl série

Jsou věci, o kterých dává smysl hovořit před soutěží, a jiné, u nichž je to bezpředmětné. Například je nesmyslné zaměřit pozornost tanečníka na to, co netrénoval. Nemá cenu snažit se ho donutit zvedat v určitých figurách hlavu výš nebo naléhat, aby nějakou pozici udělal lépe než na tréninku, nebo rozebírat jeho držení těla na tréninku. Trénink je třeba zanechat v tělocvičně, na parketu je prostě nutné už jenom tancovat – emocionálně, silně, zapáleně. I tady pomůže, pokud věnujete pozornost jeho pocitům, pomůžete mu přeměnit předstartovní trému v energii. Stává se, že po odtančení kola k vám tanečníci přijdou a ptají se: „Tak co?“ V ten okamžik není příhodné uspokojit jejich zvědavost a rozebírat, co se jim podařilo a co ne – to je lepší rozebírat na dalším tréninku. Ale s ohledem na to, že mají před sebou ještě několik kol, je nutné povědět jim pouze to, co udrží jejich zápal – zdůraznit, co se jim podařilo, udržet bojovného ducha nějakými povzbuzujícími hesly typu „neochabujte, to hlavní máte před sebou, jeďte na plný plyn, ukažte jim, jak se tančí!“. Taktéž nemá smysl hned po skončení soutěže kárat tanečníky nebo jim rovnou nadávat, protože by to byl poslední dojem, který by si ze soutěže odnesli a který by se projevoval na jejich náladě při příštím tréninku. Rozbor soutěže se lépe dělá s chladnou hlavou další den nebo na příštím tréninku. A i potom je důležité udržet rovnováhu mezi výtkami a pochvalami. Pokud jedno z toho převažuje, přinese to negativní účinky – neadekvátní sebehodnocení tanečníků v jednom nebo druhém směru. Prostě jim tři věci pochvalte a tři vytkněte. Všechny výtky je třeba pronést vyrovnaným, klidným tónem, bez jakýchkoli emocí. Čím emocionálnější je trenér, tím méně je tanečník – to je zákon o rovnováze systému, o kterém jsem referovala loni, a ten funguje i tady.

© Nina Rubstein (rubstein.ru)

První díl série

Třetí díl série

Čtvrtý díl série

Pátý díl série

Zdravím vážené kolegy!

Téma mé přednášky zní „Příprava tanečníků na soutěž“. Často ke mně s tímto dotazem přicházejí tanečníci i trenéři. Avšak setkávám se s tím, že ode mě očekávají nějakou všeobecnou radu, jak se během pěti minut před začátkem dostatečně uvolnit. To je nereálné, podobně jako by existoval nějaký způsob, jak pět minut před startem proměnit tanečníka třídy D na tanečníka třídy A.
Nepřestávám tvrdit, že se psychická odolnost a přizpůsobivost stresujícím situacím trénuje přesně tak jako technika tance či fyzička. To je, chcete-li, psychologická technika, její odlišné úrovně. Víte, že tancovat začínají talentované děti, které vše jednoduše odkoukají nebo hned začínají dělat vše, co trenér řekne.
Stejně tak i psychologické aspekty: jsou lidé, kteří jsou rovnou schopni vypořádat se s psychikou, a jsou jiní, kteří na psychice musí dlouho pracovat, překonávat své hranice a vnímání světa, než jsou schopni vyjít na parket a tancovat, maximálně a racionálně využívat své zdroje.
V tomto smyslu existují jisté zákonitosti: mrštné a energické děti se často vypořádávají s psychologickými aspekty stejně dobře jako s technikou, a děti uzavřené, nesmělé, které mají se svým psychickým stavem stejnou námahu jako s technikou. Krátce řečeno, dnes vám neprozradím žádné fantastické všeobecné způsoby, spíše vám ukážu některé psychologické techniky k přípravě sportovců.

Rodiče a tanečníci: koho a jak připravovat na soutěž

Jak jsem již říkala na minulém kongresu v přednášce o vztahu rodičů a trenérů a v přednášce o motivaci tanečníků v Jaroslavi, jeden z nejdůležitějších momentů správné psychické přípravy na soutěž je vědomí zodpovědnosti za sebe sama. Jak u rodičů, tak u tanečníka, tak u trenéra. Pokud už umíte v kolektivu vyvinout plnocenné postoje, důležité pro pochopení zodpovědnosti každého jedince, dá se na tomto základě stavět vyšší psychická připravenost. O tom nebudu moc mluvit, prostě popíšu, co je nejdůležitější při přípravě tanečníka na soutěž a co u jeho rodičů.
Význačným faktorem nálady tanečníka při soutěži se zdá být jeho osobní vztah k tanci. Pokud je pro něj na tanci ze všeho nejdůležitější možnost vyhrát, bude psychicky velmi závislý na výsledcích a to se projeví na každém jeho vystoupení.
Příklad:
Úspěšný tanečník, který počítá s určitým umístěním v soutěži (např. finále) a který tancuje pouze kvůli výsledkům a vyjíždí pouze na postupové soutěže, nebude se nejspíš příliš snažit, nebude tancovat naplno, a tím se může umístit mnohem hůře, než kdyby tancoval pečlivě a snažil se jako všichni ostatní.
Méně úspěšný tanečník, dosahující na soutěžích obvykle průměrné či nízké výsledky, se naopak bude velmi snažit, bude nervózní, bude se kontrolovat a v důsledku tohoto vypětí buď bude buď rozhozený a tancuje špatně nebo na parketu upadne, ztratí koordinaci, rytmus, sestavu.
Pokud je tanečník motivován tancem samotným, pokud se mu líbí hudba a tanec sám o sobě, pokud se prostě rád předvádí na parketu, zkrátka tančí, tak úspěšný tanečník ukazuje navíc ke své technice dobré charisma a energii, zatímco méně úspěšný, hůře připravený tanečník s horší technikou může díky tomuto přístupu působit mnohem úspěšněji než lépe připravení, ale zdrženliví soupeři. Toho si povšimneme na velkých soutěžích: energické děti s „plytkou“ technikou postoupí do dalšího kola, zatímco uťáplé technicky zdatné končí pod čarou. Také je nutno přiznat, že porotcům se energie zdá výraznějším aspektem než technika. A je pravda, že když v jedné skupině tancuje 17 párů, jsou vidět pouze živelní, energičtí tanečníci. Ale opět platí, že někteří porotci oceňují toto a jiní se povznesou nad vnímání diváka a řídí se pouze pravidly tanečního sportu.
Nicméně za takové situace hraje zaujetí tanečníka tancem samotným, možností vyjít na parket a tancovat pouze pro diváka větší roli při jeho postupu než jeho zaujetí technikou tance.
Takže jedním z nejdůležitějších momentů psychické přípravy není orientace na výsledek, ale pohlcení tanečníka tancem. Takový postoj skýtá řadu možností přeměny předstartovní trémy v efektivní výkon na parketu; o metodách promluvím později.
Trochu jsme se nyní odchýlili od daného tématu a já doplním, že je velmi důležité, jak se při soutěži chovají rodiče, na tom velmi závisí psychický stav tanečníka.
Hlavním úkolem rodičů na soutěži je podpora, která by se měla vyjadřovat pouze pozitivními emocemi. Pokud chcete jako trenéři dosáhnout čisté práce, musíte rodičům zakázat radit dětem na soutěžích, jak mají tančit, rovněž jim zakázat kritizovat je nebo jejich soupeře, trenéry, organizátory. Pokud rodič v doslechu tanečníka vysloví byť jen jediné kritické slůvko o čemkoli, je tanečník předem otráven negativním vnímáním, což silně naruší jeho soustředění. Prostě je možné nervózním a kritickým rodičům úplně zakázat návštěvu soutěží. Úkolem rodičů je pouze chválit: „skvělý sál! Dobrý parket! Ty ale dobře vypadáš! Jakou máš dobrou partnerku! Jaké ta má skvělé rodiče! Vy ale máte prvotřídní šaty a účesy! Je dobře, že je vás 40 ve skupině! Skvělé, že máte v sambě celé tři kříže!“ A tak dále.
Pokud se rodiče nechovají takhle, ale na soutěži se zalykají záští a netrpělivostí, ať si dají pauzu, než se naučí tomu umění psychologické podpory tanečníků na soutěži. Mají být vlídní, starat se, opečovávat, nic víc. Nemůžou pobíhat okolo, to v žádném případě. To vše se projevuje na tanečníkovi. A stejně tak je důležité, opakuji, překazit rodičům jejich rady, co a jak mají tanečníci dělat na parketě. Je lepší, pokud vůbec neznají jména tanců ani skladeb ani techniku. Protože čím více se rodiče vyznají v technice, tím více mají tendence vyjadřovat se ke kvalitě tancování svých dětí. A to je pro tanečníka smrtonosné.

Systematická předběžná příprava na soutěž

To vše je samo sebou možné, pokud rodičům vytrvale a důsledně vysvětlujete jejich roli v taneční kariéře dítěte a tanečníky učíte milovat tance a sebe sama. Máme-li hovořit o tomto dlouhém a neustálém procesu psychické přípravy sportovce, která doprovází jeho tréninky, jsou zde jednoduchá pravidla, která umožňují trenérovi pracovat s minimální ztrátou času. Tato práce se omezí na výuku techniky, využívající metod spočívajících na lásce k hudbě a umění ji poslouchat, analyzovat, nalézt v ní umělecké obrazy, pocity. Důraz se při takové práci klade na promítnutí těch obrazných, pocitových chvil, které tanečník v hudbě objevil, do jeho tance. Pod pojmem „pocitový“ nyní myslím „pocity vyvolaný“. Pokud se výuka techniky podtrhuje ztvárnění hudebních charakteristik tancem, dává to také tanečníkovi příležitost, nechat se více do tance vtáhnout a nesnažit se zvítězit za každou cenu.
Mám dojem, že mnozí trenéři se mnou nesouhlasí v tom, že pro tanečníka není až tak důležité přemýšlet o vítězství jako takovém, tudíž bych ráda uvedla pár argumentů z psychologie, které můj názor podepřou.
Z pohledu psychologie se potřeba vítězit jeví jako pokus o kompenzaci ponížení, které člověk zakusil dřív v jiné situaci. V důsledku tohoto ponížení se vyvine zvýšená sebekontrola, potlačující veškeré spontánní projevy pocitů i spontánní činy. Přitom se půvab, síla, umění a přizpůsobivost stávají nemožnými. Takže takový postoj trenéra jako „vyhraj nebo zemři“ vyvolává u tanečníka nový pocit ponížení, strnulost těla, snahu o potlačení přirozených impulsů a v důsledku také spoutanost, pasivitu, odměřenost, neosobní tancování „utlumené“ vnímání informací. Pozornost takového tanečníka se příliš upíná na kontrolu svých pocitů a nemůže se zaměřit na tanec.

© Nina Rubstein (rubstein.ru)

Druhý díl série

Třetí díl série

Čtvrtý díl série

Pátý díl série

Díky zlepšení pružnosti svalů dochází v menší míře k jejich zraněním, jedná se tedy o důležitou zdravotní prevenci. Ztuhlé, zkrácené svaly mají špatný vliv na držení těla. Pravidelným posilováním a strečinkem lze těmto potížím účinně předcházet!

Jak protahovat?

1. Zvolna zaujmeme určitou protahovací pozici, pohyby provádíme opatrně a soustředíme se na maximální rozsah pohybu, ve kterém setrváme asi 10 vteřin (cítíme velmi lehký tah).

2. Ve druhé fázi protahování zintenzivníme, cítíme větší tlak (ne bolest!) a v této pozici vydržíme opět asi 10 sekund, poté pomalu povolujeme. Dýcháme zhluboka a pomalu, když ucítíme, že tah ve svalu polevuje, opatrně se „ponoříme“ o něco více do protahovací pozice.

Strečinku se věnujeme vždy po posilování, vytrvalostním cvičení, zkrátka po aktivitách namáhajících svaly. Po protažení bychom se měli cítit uvolněně a celkově příjemněji.

• Boční protažení šíje –>
  

  Ve stoji nebo v sedu (možno i vleže) ukloňme hlavu do strany, pohled směřuje stále vpřed, ramena jsou stažena směrem k zemi. Jedna paže může lehce podporovat úklon hlavy, druhou natahujeme směrem k zemi, protahování tím zintenzivníme.

• Protažení šíje –>
  

  Uchopme oběma rukama zátylek, bradu přitáhněme směrem k hrudníku. Obě ramena stáhneme k zemi, záda se snažíme udržet ve vzpřímené poloze. Oběma rukama tlačíme na zátylek směrem vpřed dolů. Protahujeme v podporu klečmo. Temeno hlavy položme na podložku, obě ruce jsou v týlu, lokty opřeme o podložku. Nyní stáhneme lopatky hluboko dolů. Nepřenášíme celou váhu trupu na hlavu!

• Protažení horní poloviny zad –>
  

  V poloze v sedu nebo ve stoji předpažme, paže směřují ve vodorovné poloze vpřed. Nyní ohneme paže v lokti a ruce položíme lehce na vnější strany loktů. Hlavu předkloníme a lopatky roztáhneme maximálně od sebe. Lokty se snažíme vytáhnout vpřed, co nejdále od ramen. Během tohoto cvičení zaoblujeme jen horní polovinu zad, nepředkláníme se! Stáhneme hlavu, lopatky co nejvíce odtáhneme od páteře, zároveň propneme paže. V této pozici zhluboka dýcháme.

• Kočička –>
  

  Protahujeme ve vzporu klečmo, pevně zatáhneme břicho a hlavu spustíme k zemi. Pánví pohybujeme směrem k hrudníku, zády se pokusíme udělat oblouk. Představte si, že chcete všechny svaly kolem zadní strany páteře roztáhnout od sebe.

Zbytek cviků a další skvělé rady a doporučení najdete na stránkách

Domácí posilovna.cz

]]> http://www.dancenews.cz/clanky-o-tancovani/zdravi-a-psychologie/strecink/feed/ 0 http://www.dancenews.cz/clanky-o-tancovani/zdravi-a-psychologie/jak-si-zvysit-sebevedomi/ http://www.dancenews.cz/clanky-o-tancovani/zdravi-a-psychologie/jak-si-zvysit-sebevedomi/#comments Wed, 14 Oct 2009 10:40:33 +0000 admin http://www.dancenews.cz/?p=1578 Mgr. Eva Tomešová, PhD

V následujícím článku představíme způsob, jakým si můžete zvýšit sebevědomí. Prohlášení „Jsem nejlepší!“ často opakované Mohammedem Alim jistě k jeho vysokému sebevědomí přispívalo. Pomáhalo mu však i k překonávání nejrůznějších překážek, nepříjemností, bolesti spojené s tréninkem, nepřízně osudu, stalo se mu výzvou, motivací a závazkem.

Podobná prohlášení týkající se toho, co potřebujete nebo chcete, pokud si je vytvoříte na míru, mají velkou sílu.

Jak funguje „prohlášení“

Prohlášení jsou krátké, precizně vypracované větičky, které vpravují do nevědomé mysli myšlenky, jež mají zlepšit sebevědomí a vést k pozitivnímu duševnímu rozpoložení. Směřují k přesně určenému cíli. Fungují na principu vnitřního dialogu – to, jak k sobě a o sobě hovoříte, totiž přímo ovlivňuje vaše emoce a ty zase ovlivňují vaše budoucí jednání. Prohlášení dokáže zasadit jakési myšlenkové semínko, které pomalu klíčí. Pokud budete očekávat, že se věci stanou tak, jak to vy chcete, tak se také stanou!

Chcete se třeba v závodní sezóně cítit připraveni a přestat o sobě pochybovat – tušíte, že by vám to pomohlo k lepším výkonům. Zatím si nejste moc jisti, jestli to zvládnete, a tak je pro vás prohlášení „Věřím ve svou přípravu!“ dost odvážné. Napíšete si ho a umístíte na viditelné místo, aby jste si ho mohli denně opakovat – tím se vám v mysli dostane do popředí. Po nějakém čase zjistíte, že prohlášení začínáte brát jako důležitou součást víry v sebe sama a tím je pro vás snazší ho přijmout. Začínáte s ním souhlasit. Teď je pro vás důležité neváhat a udělat vše pro to, aby se naplnilo – trénujete s plným nasazením, vyhledáváte okolnosti a lidi, kteří vám pomohou vaši vizi naplnit…

Jak prohlášení vytvořit

Prohlášení by mělo být:

a) Napsané: tím, že je napíšete, stanou se vaše myšlenky a sny konkrétnější. Napište si ho na kartičku, vyrobte si plakát,… a umístěte ho tak, aby na něj bylo vidět!

b) Formulované pozitivně: neomezujte se tím, že se budete chtít pouze zbavit problémů („Nemám trému“), mysl má pak tendenci směřovat k negativním myšlenkám. Radši vytvořte něco, čeho chcete dosáhnout („Jsem klidný a připravený!“).

c) Krátké a jasné: čím je kratší a precizněji orientované k cíli, tím je pro vás lehčí zaměřit se na ně. Množství slov a idejí v jednom prohlášení vás spíše zmate. Zkuste své nápady rozložit na části a vystihnout jádro nebo klíčovou myšlenku.

d) Specifické: přinutí vás směřovat k jasnému výsledku. Určete si přesně, co je pro vás důležité a co opravdu chcete!

e) Magnetické a dynamické: mělo by být silné, atraktivní a podnětné, záleží na výběru slov a formulaci. Čím více zasáhne vaše hluboko skryté pocity a přání nebo vás dojme až k slzám, tím větší úsilí k jeho naplnění ve vás vzbudí.

f) V přítomném čase: formulované tak, jako by opravdu existovalo. Pokud je prohlášení vytvořeno v budoucím čase, má tendenci tam také zůstat. Potřebujete budoucnost vidět očima své mysli tak, jako by existovala už teď.

g) Osobní: při jeho formulaci je nejlepší použít vlastní jméno a osobně se s ním identifikovat – dodá mu to působivosti.

h) Zaměřené na změnu sebe sama: zapomeňte na to, že vaše problémy způsobuje někdo jiný, prohlášení by vám mělo pomoci poznat, že věci máte pod kontrolou VY. Nejúčinnějším a nejtrvalejším způsobem změny situace je změnit sám sebe!

i) Ve vašich silách: musí být realizovatelné – to znamená přijatelné nejprve na nevědomé a pak i na vědomé úrovni. Jestliže je příliš náročné, mysl má sklony vymýšlet si překážky nebo omezit důvěru v jeho naplnění. Vytvářejte důvěru ve své prohlášení postupně a váš potenciál jako sportovce/člověka poroste!

Prohlášení pro všechny

Prohlášení lze samozřejmě použít i ve formě sloganů, které vyvěsíte třeba na bazéně – pro všechny, pro tým. Jeden příklad: „Vítězství neznamená všechno, ale úsilí vynaložené na jeho dosažení ano!“

Prohlášení jsou nejužitečnější v situaci, kdy jsou podmínky k tréninku jakýmkoliv způsobem ztíženy nebo když sportovec trpí nějakými problémy (zranění, stagnace výkonnosti). Prohlášení mohou pomoci se s takovouto „výzvou“ poprat. Další inspiraci k použití prohlášení můžete najít třeba v tabulce.

Takže teď už stačí jen zapojit fantazii.
Co si přejete, co opravdu chcete?
Hesla a prohlášení byla a jsou silným přesvědčovacím nástrojem, bohužel nejen ve sportu.
Vy je ovšem můžete použít ve svůj prospěch!

Dokážu to. Tuto situaci vždycky zvládám!

Přeji si udělat to dobře!

Jsem spokojen s úsilím, které vkládám do tréninku!

Jsem úspěšný sportovec!

Žiji pro tento okamžik!

Dnešní den je nádherný!

Problémy jsou pro mě výzvou!

Mé tělo se rychle uzdravuje!

Jsem svěží a plný energie!

Jsem hrdá na svou ideální váhu!

Jsem spokojená s úsilím, které vkládám do tréninku!

Tvrdě pracuji na zlepšení svých předstartovních stavů!

Ze svých závodních výkonů mám dobrý pocit!

Den za dnem jsem lepší a lepší!

Jsem připraven na tvrdý trénink, bez ohledu na nepříznivé okolnosti!

Cítím se dobře!

Na dnešním tréninku budu tvrdě pracovat, zavazuji se dosáhnout plánovaných časů!

Dnešní trénink plavu na 100%!

Mám plán, který funguje!

Autor: Mgr. Eva Tomešová PhD

Článek převzat z webu: psychologie.webnode.cz