Vzdálenost od porotce a chování párů na parketě

Vzdálenost od porotce a chování párů na parketě

Dneska bych rád nakousl velice zajímavé a důležité téma.
Na soutěžích dost často vidím páry, které se snaží tančit „na porotce“, ve snaze upoutat na sebe pozornost a ukázat se co nejvíce.
Mnohdy takový pár přichází tak blízko k okraji parketu, že se skoro střetává s porotcem.
Bohužel výsledek tohoto snažení je přímo opačný a pár získává daleko horší umístění, než původně čekal.

Pojďme zkusit rozebrat, proč se to vlastně děje.

Psychologové už dávno zjistili, že existuje jakási komfortní vzdálenost pro každý druh konverzace mezi lidmi. My si nikdy nepovídáme s lidmi ve vzdálenosti 10 a více metrů. V této vzdálenosti můžeme jen křiknout nějakou krátkou frázi, nebo se snažit na sebe upozornit gestem. Právě proto na parketě vnímáme pár, tančící v takové vzdálenosti, jaksi lhostejně, jako kdybychom jen a pouze pozorovali pohyby lidi ze strany. Ano, můžeme pozorovat spolupráci dvou tanečníků, ale tyto pohyby nebudou v žádném případě určeny nám. Jsme pouze náhodní pozorovatele, kteří zahlédli scénku z cizího života.

Ve vzdálenosti 3-5 metrů je už možná komunikace.

Právě tato vzdálenost je obvykle mezi šéfem a podřízeným, lektorem a auditorii, učitelem a žákem. Pojmenujeme proto tuto vzdálenost „Učitel-žák“ a zkusíme ji rozebrat podrobněji. Učitel je zde samozřejmě porotce, taneční pár – žák. Jelikož většina porotců jsou zároveň i aktivní trenéři, tato situace je pro ně obvyklá a známá. V takovéto vzdálenosti se pár vnímá jako jeden celek, nic neruší porotce, který muže nejlépe zhodnotit technické a estetické vlastnosti páru a porovnat ho s ostatními. Ačkoliv porotce stále nevnímá emotivní náplň tance jako zaměřenou vyloženě na něj, přestává být náhodným pozorovatelem. Najednou je z něj člověk, který se ocitl v blízkosti konverzujícího páru.

Rozdíl mezi prvním a druhým případem lze snadno vysvětlit tímto příkladem:
Pokud v prvním případě pár konverzuje o samotě, ve druhém tato konverzace probíhá v místnosti naplněné lidmi. Pro „žáky“ v takovéto vzdálenosti je velice důležité se chovat co nejpřirozeněji a ukázat své schopnosti.

Distance 1-2 metry už svědčí o přátelském povídání.

V takovéto vzdálenosti se baví známí lidé.
Když k vám takhle blízko přichází člověk, už tímto faktem samotným poutá na sebe pozornost. Vy očekáváte, co bude následovat, co vám řekne. Když se v takovéto vzdálenosti od porotce nebo diváka ocitne pár, okamžitě ho vtáhne do své „konverzace“. V našem případě, když se ocitnete takhle blízko, musíte tomuto porotci/divákovi nutně něco „říct“ (jazykem tanečníka jsou jeho gesta). Právě v této vzdálenosti má velký význam mimika (stejně tak jako gesta), mimika však naprosto přirozená, odpovídající této zkrácené distanci, ne přehnaně divadelní. Právě tehdy je možné říct, že páru se povedlo upoutat na sebe zvláštní pozornost a „tancování na porotce“ dosáhlo cíle. Můj názor však je, že se tento způsob dá používat pouze v případě, když si je pár opravdu vědom toho, co přesně chce „říct“ a že to opravdu bude schopen provést. V opačném případě takové přiblížení vyvolá jen a pouze nepochopení, stejně tak, jak ho vyvolá člověk, který suverénně přijde přímo k vám, na chvíli se zastaví a přemýšlí a pak suverénně zase odejde.

Schválně si všimněte, že právě tento způsob chování párů můžeme pozorovat na soutěžích.

Distance menší, než jeden metr je distance „intimní“ komunikace. Jak se zachováte, když najednou někdo úplně cizí a neznámý k vám přiběhne a začne šeptat něco do ucha? Nepříjemné, že?!

Právě!

Můj názor je, že tento způsob chování na soutěž vůbec nepatří.

Abyste se správně naučili používat vzdálenost a komunikaci, chci upozornit ještě na jednu věc.
Podívejte se na řečníka, jak mluví z tribuny. Aby udržel pozornost posluchačů je jeho řeč úsečná, fráze jsou formulovány maximálně krátce, gesta silná a lakonická. Veškeré jeho emoce, které předává jeho řeč, mimika, gesta, jsou maximálně konkrétní, bez polotónů.
Učitel ve třídě také „drží posluchače“, ale jelikož vzdálenost mezi ním a žáky je menší, může si dovolit mluvit klidněji, v jeho řeči, mimice a gestech se objevuje více nuancí, amplituda gest je o hodně menší. Když si povídají známí, jejích gesta jsou minimální, ale maximálně nabité výrazově. Právě tady, nejvíce z těchto případů, se používá mimika.
No a teď se podívejte na zamilovaný páreček (ten určitě bude na vzdálenosti menší než metr) Gesta a mimika – samé polotóny a náznaky, amplituda pohybů skoro žádná.
Závěr se vyvozuje víceméně sám: Čím je větší vzdálenost komunikace, tím silnější, vetší a konkrétnější musí být naše gesta.
A naopak: při zkracování vzdálenosti amplituda a síla gestikulace se musí zmenšovat, jejích výraznost a smysl zvyšovat.

Já doufám, že vše, co jsem tady uvedl, donutí vás, mladé tanečníky, přemýšlet, zkusit najít chybu v sobě a napravit ji. Ve výsledku pak to celé by mohlo zlepšit vaše výsledky na místních a mezinárodních soutěžích.

Autor: Viktor Safonov, vedoucí TK „Adagio“

Překlad: Vladimír Lazarev

© 2009 DanceNews.cz